Znáte ty chvíle, kdy se uprostřed jinak běžné konverzace najednou ocitnete uprostřed emoční bouře? Kdy se váš protějšek z ničeho nic rozzuří a začne křičet? Nebo naopak stáhne do ulity a odmítá komunikovat? A co ty situace, kdy se snažíte s partnerem probrat něco důležitého, ale on se tomu vyhýbá jako čert kříži? Nebo se snaží za každou cenu udobřit a ustupuje, i když to nedává smysl? Pokud vám to zní povědomě, nejste sami. 

Pravděpodobně máte co do činění s nejistým vztahovým stylem - ať už u sebe nebo u někoho blízkého. A spouštěčem této nejistoty je většinou pocit nebezpečí a ohrožení ve vztazích. Jenže ono to "nebezpečí" často není reálné, je to jen dávný otisk z minulosti, z dětství. Naučená reakce nervové soustavy, která nás nutí útočit, utíkat nebo zamrznout, i když nám ve skutečnosti nic nehrozí. Je to past, do které nás chytá náš vlastní mozek. 

Dobrou zprávou ale je, že z téhle pasti se dá dostat. Dá se to naučit, přenastavit, překódovat. Váš mozek a tělo se můžou adaptovat na nový, bezpečnější způsob vztahování. Jen je potřeba vědět jak na to a vytrvale trénovat. A přesně o tom bude tahle kapitola - jak se dostat do bezpečí ve vztazích i sami v sobě. Jak zklidnit tu neustálou emoční bouři a najít vnitřní přístav klidu. Protože teprve z tohoto místa lze budovat opravdu hluboké a naplňující vztahy. 

Takže se pohodlně usaďte, nadechněte se a pojďme na to. Čeká nás dobrodružná výprava do nitra našich nejistot a strachů - ale nebojte, budeme na ni dobře vybaveni. Protože cíl za to stojí: Souznění a důvěra místo věčných krizí a dramat. Vztahy jako lék, ne jako bojiště. 

Nervová soustava ve střehu: Proč se cítíme ohrožení? 

Takže v čem je zakopaný pes té naší vztahové nejistoty? Proč nás naše vlastní tělo a mysl zrazují, místo aby nám pomáhaly? Jak už jsem naznačil, je to evolučně a neurologicky podmíněné. Náš mozek je totiž pořád tak trochu zatuhlý v pravěku - reaguje, jako bychom byli v neustálém ohrožení života. 

Každou hádku, odmítnutí či odloučení bere jako smrtelné nebezpečí. Samozřejmě to dává smysl - kdysi dávno jsme bez soudržnosti tlupy a ochrany našich blízkých doslova nepřežili. Jenže teď už nám smečka vlků nečíhá za zády, ale ten stresový mechanismus nám zůstal. Spouští se zbytečně a nevhodně. 

Když zažijeme nějaké vztahové zranění či nejistotu, naše tělo reaguje třemi způsoby: 

Útok (boj): Křik, hádky, výčitky, agrese. Snažíme se tím nebezpečí zastrašit a zahnat. 

Útěk: Stažení se, mizení, vyhýbání se konfliktu. Snažíme se nebezpečí uniknout a schovat se. 

Zamrznutí (strnutí): Paralýza, disociace, odevzdání se. Když už nelze utéct ani bojovat, mozek se "vypne".

 Tyhle tři reakce jsou vlastně vrozené a dělají to všichni savci. Problém je, když se nám spouští v běžných vztazích a zbytečně nás ochromují.

Místo abychom řešili věci s klidem a nadhledem, jsme v zajetí svých emocí a obranných mechanismů.

A to je přesně to, co se děje lidem s nejistým vztahovým stylem.

Jejich systém vyhodnocování nebezpečí je přecitlivělý a spouští se i tam, kde to není potřeba. V dětství totiž zažili věci, které jejich mozek naučily, že vztahy jsou potenciálně ohrožující. Možná to bylo zanedbávání jejich potřeb, nestálost péče, podmíněné přijetí. Nebo dokonce zneužívání a týrání. 

Ať tak či tak, jejich nervová soustava si zvykla být neustále ve střehu, připravená kdykoli zareagovat bojem, útěkem či strnutím. Je to vlastně docela logické - jen si to představte. Jste malé dítě absolutně závislé na rodičích. Vaše přežití doslova visí na tom, jak stabilní a citlivou péči dostáváte. A najednou se máma či táta chovají nevypočitatelně, křičí na vás, odstrčí vás. Nebo naopak zmizí a nejsou tu, když je potřebujete. Pro dětský mozek je to jako konec světa - ohrožení samotné existence. A tak si tenhle zážitek vnitřního nebezpečí uloží hluboko do paměti a těla. 

Nastaví si podle něj své výchozí nastavení - a reaguje pak podobně i v budoucích vztazích, i když tam už reálně o život nejde. Tohle je ta past nejistého attachmentu - neustálý pocit nebezpečí ve vztazích, i když tam žádné není. 

Emoční bouře a distance, i když by stačilo v klidu si promluvit. Útok a útěky místo spolupráce a důvěry. Zamrznutí a ochromení místo uvolnění a sdílení. Zní vám to povědomě? Nebojte, nejste v tom sami. 

Nejistá vazba je bohužel v naší společnosti spíš pravidlem než výjimkou. Ale dá se s tím pracovat - musíme jen naučit svůj mozek a tělo bezpečnějším strategiím. 

Mozek není nepřítel: Jak zklidnit rozběsněnou mysl 

Možná to teď vypadá, že ten náš mozek a tělo jsou naši nepřátelé - že nás zrazují a ničí naše vztahy. Ale není to tak. Oni se vlastně po celou dobu snaží pro nás získat to nejlepší - přežití, bezpečí, lásku. Jen to dělají často nevhodnými a přehnanými způsoby. 

Klíčem tedy je naučit se s těmi svými "vnitřními bodyguardy" komunikovat a přenastavit je na režim, který nám spíš pomáhá než škodí. Ukázat jim, že svět je převážně bezpečné místo a vztahy jsou spíš zdroj podpory než hrozba. Jedním z nejdůležitějších nástrojů pro tohle zklidnění nervové soustavy je dech. Jak prosté, že? 

Naše mysl je fascinující nástroj. Je to takový náš osobní počítač, pomocník, který nám pomáhá zvládat každodenní život. Třídí informace, plánuje, analyzuje, vytváří teorie o světě a našem místě v něm. Myslíme, tedy jsme, jak prohlásil už Descartes.

Ale občas se tento chytrý sluha vymkne kontrole a přebere vedení. Začne nám diktovat, jak se máme cítit, co si máme myslet, čeho se obávat. Jako by nám předkládal hotový film naší reality a my mu to bez protestů baštili. Přistihnete se, jak přemýšlíte o úplných nesmyslech, malujete si katastrofické scénáře, máte nelogické vtíravé obavy. A pak se divíte: Kdo to sakra pustil do mé hlavy?!

Je to paradox naší mysli - je zároveň naším pomocníkem i protivníkem, společníkem i tyranem. Umí dostat náš život na výsluní, ale i do pekel. Jako třeba u úzkostných a depresivních stavů - tam se naše vlastní myšlenky stanou naším vězením.

Největší "myšlenkovou pastí" je přesvědčení, že jsme naše mysl. Že ty proudy představ, řečí, obrazů a soudů, co se nám honí hlavou, to jsme prostě my. Ale je to iluze, podobně jako když si malé děti myslí, že televize je živá bytost.

Mysl je ve skutečnosti jen orgán, jako třeba ruka nebo oko. Nástroj, který máme k dispozici, ale nejsme to my sami. Stejně jako se vaše ruka nesnaží vydávat za vás, ani vaše mysl by neměla. Je to jako řídit auto a myslet si, že jste to auto. Dojedete v pořádku do cíle? Těžko.

Tohle zmatení rolí má závažné důsledky pro naše duševní zdraví a mezilidské vztahy. Pokud nerozlišíme, co jsou skutečná fakta a co jsou jen interpretace a soudy naší mysli, budeme se neustále motat v bludných kruzích dojmů, projekcí a nedorozumění. Budeme reagovat přehnaně, cítit se jako oběti vlastních domněnek.

Zkuste si vzpomenout na poslední hádku s partnerem. Měli jste spor o fakta nebo spíš o jejich výklady a hodnocení? Hádali jste se o realitu nebo o svoje představy a teorie o ní? Netvrdil náhodou někdo: "Vždycky to děláš... Už tě znám... Tak ty si myslíš, že..." ?

Anebo si vybavte poslední situaci, kdy jste na sebe byli naštvaní. Co vás vytáčelo - to, co jste reálně udělali nebo spíš vaše myšlenky o tom? Ty obavy, že jste selhali, že si to druzí budou myslet, že to má katastrofální důsledky? Nebyli jste náhodou vzteklí sami na sebe kvůli vlastním katastrofickým vizím?

Naše mysl je mocný vyprávěč příběhů a tvůrce dramat. Jenže my často zapomínáme, že jsou to její výtvory, ne realita jako taková. A pak se divíme, kolik zbytečných konfliktů, stresů a zklamání zažíváme kvůli vlastní nepozornosti a naivitě.

"Opičí mysl" produktivní i destruktivní dědictví evoluce

Jedna z teorií, proč máme tak kacířsky kreativní a zároveň zrádnou mysl, je evoluce. Náš druh Homo Sapiens přežil díky schopnosti vytvářet si teorie, příběhy, představy, plány. Tyto mentální mapy reality nám umožnily kooperovat ve velkých skupinách, inovovat, předvídat nebezpečí. Zkrátka být chytřejší než okolní svět.

Jenže evoluce je tak trochu slepý hodinář. Hledí hlavně na přežití a reprodukční úspěch, ne na naše osobní štěstí a duševní vyrovnanost. A tak nás vybavila mozkem, který je jako hyperaktivní strážce - neustále vyhlíží potenciální hrozby, katastrofy, problémy. Protože přehlédnout nebezpečí bylo v pravěku fatální, zatímco sem tam nějaký ten poplach nijak extra nevadil.

Výsledkem je, že máme mysl nastavenou permanentně na "negativní bias". Automaticky více vnímá, pamatuje si a očekává potíže, rizika a temné scénáře. Je to taková opičí mysl, pořád ve střehu, pořád pochybující, pořád nás varující: "Pozor, tohle by se mohlo pokazit! Támhleto vypadá divně! Co když...?"

Je to skvělé pro přežití v džungli, ale ne tak skvělé pro přežití v moderní civilizaci plné vztahových a existenčních nuancí. Naše opičí mysl nás zbytečně víc stresuje, než chrání. Vidí za vším intriky, urážky, katastrofy - i když jde o banality. Ale zkuste opici vysvětlit, že šéfovo zamračení neznamená, že vás chce vyhodit z práce!

Další "dar" evoluce je tendence mysli neustále odbíhat do minulosti nebo budoucnosti. Protože kdo více dumal nad tím, co se stalo a co by se mohlo stát, přežil spíš než ten, kdo žil jen přítomností. Jenže následky pro naši dnešní psychiku jsou trudné - deprese z minulých nezdarů, úzkost z nejistých zítřků.

Každý v sobě nosíme celý vnitřní svět. Takovou imaginární krajinu zabydlenou postavami, vzpomínkami, emocemi. A čím víc se do té krajiny noříme, tím víc objevujeme, že je plná stop našeho dětství. Jako bychom v sobě měli zvnitřněnou celou původní rodinu - rodiče, prarodiče, sourozence... a hlavně sebe jako malé dítě.

Často si vnitřní dítě představuji tak trochu jako roztomilé a zranitelné zvířátko. Takového malého opuštěného tygříka nebo šimpanzí mláďátko. Zoufale touží po náruči mámy a bezpečí smečky, protože bez nich nepřežije. A vyjadřuje svoje potřeby velmi hlasitě a naléhavě, protože je to pro něj otázka života a smrti.

Tento koncept "vnitřního dítěte" a "vnitřního rodiče" se může zdát zpočátku trochu abstraktní. Ale věřte mi, je to velmi živoucí a působivá dynamika, která ovlivňuje naše prožívání a chování víc, než si obyčejně připouštíme. Je to, jako by v nás pořád dokola probíhaly dávné rodinné rozhovory a scénáře, které jsme si zvnitřnili.

Vnitřní dítě je ta část nás, která si uchovala všechny vzpomínky, pocity a potřeby z raného věku. Je to taková naše "emocionální paměť", která reaguje spíše instinktivně a nekontrolovaně. Když se necítí bezpečně, spouští různé obranné mechanismy - pláč, vztek, úzkost, stažení. A když se cítí milováno a přijímáno, prožívá intenzivní radost, vděčnost, souznění.

Vnitřní rodič je zase ta naše část, která se k tomu vnitřnímu dítěti nějak vztahuje a chová. Jako by v nás dál přebýval hlas a postoje našich skutečných rodičů i dalších raných autorit. Může to být hlas laskavý a konejšivý, který dítě chápe a utěšuje. Anebo hlas káravý až devastující, který dítě shazuje a bičuje k výkonům.

Většina z nás má bohužel v hlavě spíš takového přísného kritika než láskyplného průvodce. Je to dáno tím, v jakém prostředí a době jsme vyrůstali. Dřív byl velmi rozšířený výchovný styl "cukru a biče" - pochval bylo poskrovnu, tresty a výčitky spršely za kdeco. A tak si i my sami často automaticky nadáváme a sekýrujeme se i za maličkosti.

Pojďme si v rychlosti zrekapitulovat, co jsme se naučili:

1. Vztahy jsou naše životní potrava, bez nich bychom emočně scvrkli jako rozinky. Ale pozor na přejedení se těmi shnilými!
2. Kvalitu vztahů si z velké části vybíráme a tvoříme sami. Jsme tak trochu architekty svého vztahového domu. Tak ať máme projekt domečku, ne bunkru.
3. Ve vztazích se zrcadlí a léčí naše rány z dětství. Jsou to taková emoční sanatoria, kde můžeme znovu prožít bolest i uzdravení.
4. Podmínky a masky ve vztazích jsou passe. Nosí se upřímnost a autenticita, i když občas kousavá. Ale radši pravdu v hubě než lež na talíři.
5. Ve vztazích hrajeme dramata jako v divadle. Většina rolí je tragických, ale jde to přepsat i do komedie. Jen to chce nadhled a špetku improvizace.
6. Tíhneme k těm, co nám připomínají naše zranění a strachy. Je to taková vztahová homeopatie - léčíme podobné podobným. Ale můžeme si vybrat i tu radostnější medicínu.
7. Zdravý vztah není nuda, je to dobrodružství sdílení a růstu. Taková himalájská výprava srdce. Ale na rozdíl od hor tu jdeme společně, ne proti sobě.
8. Každá krize ve vztahu je šance probudit se a přepsat obvyklý scénář. Je to lano, na kterém se můžeme přetahovat, nebo si z něj uplést pouto důvěry.
9. Sami sebe bychom si měli hýčkat, než to budeme čekat od druhých. Jsme tak trochu Mařenky svého vnitřního dítka. Krmíme ho perníčky lásky, nebo ježibabími krutostmi?
10. Na světě existuje tolik krásných lidí! Ale nejkrásnější je ten, který právě čte tyto řádky. Protože má odvahu zkoumat a pěstovat svou lidskost.

Závěrem

Tak a teď vážně - díky, že jste došli až sem. Že jste projevili zájem a snahu porozumět tajemství vztahů, a hlavně sami sobě. Není to procházka růžovým sadem, spíš výšlap na vrchol, odkud je vidět do široka i do hloubky. Ale stojí to za to - ten výhled i pocit, že jsme to dokázali.

Důležité je teď nevyplašit se a neskočit hned dolů. Spíš si ten rozhled a vhled hezky vychutnat, nadechnout se a pomalu, krůček po krůčku, sejít zpátky do údolí života. A tam ty nové mapy a plány vztahů uvádět do praxe. Den za dnem, člověk za člověkem, srdce za srdcem.

Půjde to občas ztěžka, ale my to zvládneme. Protože už víme, že jsme od přírody tvorové vztahoví - vybavení od narození láskou a empatií. Naše zranění a strachy nás možná naučily to vypínat, zastírat, pokřivovat. Ale nikdy to nedokáže vymazat tu naši původní nevinnost a touhu po sounáležitosti.

A pamatujte - cokoli se děje ve vašich vztazích, nejste v tom sami. Všichni se někdy topíme v nedorozuměních, ukřivděnosti, nebo naopak lhostejnosti. Všichni děláme chyby a zase je napravujeme. Všichni občas táhneme za ten nesprávný konec lana.

Ale taky jsme tu jeden pro druhého, abychom si navzájem pomáhali, sdíleli radost i bolest, inspirovali se a poznávali. Abychom se skrze sebe učili přijímat život takový, jaký je - krásně nedokonalý, zranitelný a neopakovatelný. Zkrátka lidský až na kost.

Takže ať se na té cestě potkáváme co nejvíc, s otevřeným hledím a měkkým srdcem. Někdy do sebe vrazíme a rozlijeme si kafe. Jindy si vzájemně podržíme dveře a věnujeme úsměv. A čas od času si třeba sedneme na pivo a budeme si vyprávět, jaké to bylo, když jsme měli všechno vyřešené a pod kontrolou. A budeme se tomu od srdce smát.

Hodně štěstí a kuráže vám všem! A nezapomeňte - láska sice bolí, ale taky hojí. Vztahy nás možná matou, ale taky polidšťují. A život je sice hrbolatý, ale taky nádherně jímavý. Tak ať je takové i naše putování po něm. Ruku v ruce, srdce na srdci, duše na duši. Jedeme v tom spolu, přátelé!